Jiřina Voňková se narodila v Praze, na Novém Městě, kde prožila několik desetiletí. Po dokončení sídliště v Praze 8 - Bohnicích roku 1975 získala spolu s manželem a synem první společný panelový byt v kopcích nad Prahou, kde prožila krásných dvacet let.

Její mládí je poznamenáno obdobím totality. V roce 1948 její otec, vyšší bankovní úředník, v důvěře, že komunistický režim bude jen dočasnou, krátkodobou epizodou v dějinách naší země, emigroval do Austrálie. Od protinožců se však již nevrátil a zemřel osamělý na ostrově Tasmánii. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

J. Voňková, její matka a bratr sdíleli osudy tisíců ” třídních nepřátel”. Poznala, co je to zákaz studia, ve 14 letech dělnickou práci v továrně na barvy a laky.

Nevzdávala se však svého životního cíle. Při zaměstnání složila maturitu na SVVŠ, absolvovala 4 roky studia na filosofické fakultě UK. Tuto vysokou školu však následkem událostí kolem pražského jara 1968 nedokončila. Po roce 1969 se začala intenzívně věnovat sociální práci, absolvovala pomaturitní studium na střední škole sociálně právní. Patřila mezi průkopníky postpenitenciární péče (péče o osoby trestané a jinak společensky vyloučené). Tato činnost jí otevřela novou sféru zájmů, vystudovala právnickou fakultu UK, získala doktorát i vědeckou hodnost v oboru trestního práva a kriminologie.

Ve svém dalším působení, ať již v teoretické nebo praktické rovině, cílevědomě propojovala oblast sociální i trestní politiky, kladla důraz na řádnou výchovu v rodině jako nejlepší a nejvčasnější prevenci společensky nežádoucího chování, jež by jinak hrozilo vyústěním v delikventní jednání, či trestnou činnost.

Před rokem 1990 pracovala: v Muzeu hl. m. Prahy – Karlíně, jako průvodkyně Čedoku a PIS. 7 let byla metodičkou sociálních kurátorů. Po dokončení studií se stala vědeckou pracovnicí ve Výzkumném ústavu kriminologickém, Výzkumném ústavu MPSV ČR a Právnickém ústavu ČSAV. V letech 1991 až 1997 působila na MPSV ČR, nejprve jako ředitelka odboru pro sociální prevenci. V této funkci prosadila zřízení oddělení sociální prevence s důrazem na sociální práci s ohroženými dětmi a mladistvými. Jako vůbec první žena se po roce 1991 ocitla mezi samými muži - ministry a náměstky, když ve funkci náměstkyně ministra řídila legislativní úsek MPSV. Během jejího působení na MPSV byl v Parlamentu projednáván např. zákon o důchodovém pojištění, státní sociální podpoře, několik novel zákoníku práce, ve vládě několik verzí zákona o státní službě. V předstihu iniciovala ustavení odboru pro evropskou integraci na MPSV ČR, založila zde i expertní skupinu pro rovné příležitosti mužů a žen. Vedla vládní delegaci na 4. světové konferenci o ženách v Pekingu v roce 1995. V roce 1996 byla vedoucí vládní delegace na 1. světovém kongresu proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí ve Stockholmu.

V lednu 1998 se po zralé úvaze vrátila se ke své původní profesi a nyní pracuje ve funkci poradkyně generální ředitelky Vězeňské služby ČR, je členkou rekodifikační komise ministerstva spravedlnosti ČR, členkou komise pro státní rigorózní zkoušky na právnické fakultě UK, působí jako přísedící při obvodním soudě v Praze 4, je členkou Sdružení pro sociální práci v trestní justici, Mezinárodní sítě žen a předsedkyní Klubu křesťanských žen v Praze.

Nikdy nebyla členkou KSČ. Od roku 1990 je členkou KDU-ČSL.

Stříbrnou svatbu oslavili s manželem Ing. Janem Voňkou, Csc., již před několika lety. Je matkou dospělého syna Jana, rovněž právníka, a babičkou dospívajícího vnuka Jana, “rodinného experta” přes počítače.

Relaxuje při Vivaldim, Stamicovi. Miluje obsáhlé historické romány a memoáry. Věří v jógu, zdravou životosprávu a dostatečný spánek. Plave, lyžuje, “zápasí” s nadváhou. Má ráda své povolání a společnost zajímavých lidí.